Ziemowit Szczerek: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů

Dívali jsme se na vídeňskou secesi, která se buď rozpadala na drobný prach, nebo držela pod tlustou vrstvou barvy (což se nazývalo revitalizací), a na obyvatele Černovic, kteří připomínali barbary v ruinách Říma, ostatně podobně jako Poláci obývající v současnosti starou zástavbu Vratislavi nebo Arabové žijící ve starých francouzských čtvrtích Tunisu. Byli to lidé, kteří v té oblasti žili vždy, hned vedle, ale nebyli to oni, kdo postavil tahle města, tyhle domy. Ta secese nebyla jejich, takže jí nerozuměli, neuměli ji používat a — celkově — jim byla u prdele. A pokud nebyla, tak byly jejich pokusy o její zachování pro potomky odzbrojujícím způsobem neelegantní a nepovedené.

Vzpomínky na vzpomínky

První léto na pískovišti. Bez bot, se zavřenýma očima, s předloňským opalovacím krémem si můžu chvíli myslet, že jsem ve Splitu. V Mostaru. V Sofii. V Taškentu. Další léto na pískoviště chodím ještě s miminkem v šátku a slunečníkem. Opalovací krém nepoužívám.

Dvě

Podruhé už ti v porodnici neříkají posměšně „maminko“, alespoň tolik úcty ti dvojnásobné mateřství vysloužilo. Jen roznašečka povlečení tě vytrestá za pomuchlané prostěradlo („mamko!“) První dítě ti vrátili jako úhledný balíček. Ikebana. Vzkaz: takhle to nikdy nesvedeš, maminko! Druhé nikomu nepůjčíš. Z reklamního kufříku vyházíš všechno, co není k jídlu. Prošlé číslo časopisu Maminka nenápadně schováš mezi tiskoviny na chodbě. Týdny se plouhat kolem fotografií vypasených kojenců a příkladně šťastných Lucek Vondráčkových je k nesnesení, i to už víš.

Hledání práce

Permanentní hledání práce je dalším z trendů nervní doby, kterým se obtížně odolává. Hledal-li člověk jednou práci, těžko se mu přestává, když konečně uspěje. Jakmile si jednou vytvoří seznam zajímavých institucí, je mu líto ho občas neprojít, ze sociálních sítí stálé přicházejí nové nabídky, „přátelé“ aktualizují své profesní profily, je těžké zůstat pozadu. Z chvilkové potřeby se stává permanentní závod.

Lenost

Co se krádeží týče, navykla jsem si lidem spíš věřit nežli nevěřit. Je to pohodlnější, člověk nemusí pořád hlídat, jestli mu zrovna někde někdo něco nebere. Jednou se mi to asi šeredně nevyplatí, ale i pak se aspoň budu moci utěšovat vědomím, že tisíckrát se to vyplatilo.

Petr Stančík: Mlýn na mumie

Víno bez sudu se rozteče. Sud bez vína rozeschne. – Takové moudro může znamenat cokoliv. Použij ho vždy, když nevíš, co říci.

(Z Rétoriky pro agenty Ordo Novi Ordinis)

Setkání

Na okně přistál holub, capkal po plechovém parapetu (jako když nehtem přejíždí po tabuli), nahlížel do místnosti. Vyměnili jsme si pohledy plné pohrdání, on se sebral a uletěl, já jsem se sklonila zpátky ke svým smutným papírům.

Osobní rozvoj

Ještě neumím druhý jazyk svojí země, první jazyk svého rodného města. Ještě jsem pořádně nečetla Bibli, pořádně jsem nečetla vlastně skoro nic. Nepamatuju si latinu, neumím poznávat rostliny a ptáky, nedokážu použít šicí stroj. V práci mi zatím platí kurzy efektivního hospodaření s časem, teambuilding a cesty na školení o evropských projektech. Snažím se tam vždycky sníst co nejvíc koláčů a chlebíčků a potichu si spřádám sny o osobním rozvoji.

Proslovy

V Uzbekistánu je třeba každý výklad uvést citátem prezidenta. Je vzrušující sledovat, jak se s tím lidé vyrovnávají, jak v prezidentově mohutném díle nacházejí vhodné úryvky a na nich budují své světy. Nové odrůdy jablek, vzdělávací programy pro ženy, zavlažovací systémy, zdraví dítěte, k čemukoliv na světě otevírá vrátka malý samarkandský bůh.

Družstvo

Když do Taškentu přiletěla delegace z Bruselu, uspořádali pro ni představitelé místní správy exkurzi na vzorový statek. Diplomaté se převlékli do vycházkových obleků, naskákali do limuzín a vydali se za město. Po uvítání v kanceláři s obrazy prezidenta následovala prohlídka chlévů. Diplomaté se tvářili diplomaticky, bruselská Italka se rozplývala, konečně vysněná field work, bruselská Němka hladila krávy a šeptala it’s terrible, I’m sure they beat them. Já jsem pak ještě několik dní cítila ze svojí bundy Uzbekistán a těšila se představou, jak se ten pronikavý pach line z vycházkových obleků v hotelových pokojích, v letadlech, v Bruselu.

V knihovně II.

„Ale to už jste měla,“ oznamuje mi důležitě knihovnice. Ani tentokrát nenajdu odvahu vysvětlit, že jsem knihu napoprvé nestihla přečíst, že jsem ji chtěla ještě jednou mít, že to vím, že mi to nevadí. Radši provinile klopím zrak. A znovu pykám za onen strašný hřích, hřích horší než ztráta a zničení knihy, horší než ublížení na zdraví s následkem smrti, hřích, co se bez výjimky trestá káravým „Ale to už jste měla“.

V nemocnici

V taškentské nemocnici nebylo vcelku nic – chyběly erární přikrývky, jídlo, personál. Pacienti si nosili všechnu výbavu s sebou, balili se do pestrobarevných přikrývek, vařili si zelený čaj, pojídali domácí taštičky s masem. Každý nemocný si přivedl i nějakého příbuzného, který měl plnit úlohu nepřítomné sestry. Společně pak v nemocnici zakládali ostrůvky středoasijského venkova, obvyklou změť pachů a křiklavých barev. A já jsem musela znovu obdivovat samozřejmost, s jakou místní dokážou jakýkoli kousek prostoru za okamžik přetvořit v miniaturní Uzbekistán.

Tarifní zóna 100

Ráno co ráno mne ženský hlas v tramvaji naléhavě žádá, abych vzala v potaz, že právě opouštíme tarifní zónu sto jedna a vrháme se do útrob tarifní zóny sto. Ráno co ráno tu informaci neochotně vstřebám. Jen postupně se učím chápat důležitost onoho varování, docenit pohotovost, s jakou se mi sděluje, že na celý další den opouštím svět pelíšků, drobných pochůzek, melancholického potloukání se a prodlévání, a opět se vrhám do kolotoče telefonátů, schůzek, obědů, tréninků, lekcí, káv a uřícených rozhovorů, do neklidného vesmíru tarifní zóny sto.

Smutný lidi

Jsou nenápadní, ale nakonec se vždycky nějak prozradí: gestem, pohledem, podivnou pokrývkou hlavy. Potkávám je v tramvaji a v různých čekárnách a předpeklích. Popletené pochroumané lidi, co spřádají podivuhodné plány a v městských knihovnách sepisují nekonečná pojednání o svých trápeních a úpadku doby. Podvědomě se od nich odtahuju, aby mě snad neumazali tím svým neštěstím.

Blog

Tolik mě láká: přestat na chvilku s e-maily a zkusit něco napsat. Přetvořit nějaký nepatrný kousek světa do pár zašmodrchaných vět. Dát to někomu číst a pak se stydět. Něco mi ale říká: tohle projektové manažerky nedělají. A taky: k tomu nejdřív člověk potřebuje dlouho tiše sedět. Přesně ten druh času, který teď moc nemám.